Historie

Od roku 1325 po Bílou horu

Od nejstarších dob po Bílou horu 1325 – 1620
Milíčeves vyrostla v krásné, tiché poloze v rozevřeném údolí řeky Cidliny. Zastavěná oblast obsahuje dva oddělené celky, které spolu přímo nesouvisí. Na pravém břehu řeky jest původní obec zvaná Velká strana, po levém břehu prostírá se novější část zvaná Malá strana. Na samotě u malé strany jest hájovna a u hranic nemyčevského katastru jest též jedno stavení.
V roce 1930 měla obec celkem 81 čísel popisných. Na Velké straně čp. 1-10, 13-24, 26-31, 63, 66 a 71. K Malé straně se počítají čp.: 11, 25, 32 – 62, 64, 65, 68 -70, 72 – 75 a 77 – 82. Samoty mají čp.: 12 a 67. Čp. 76 není postaveno. Budovy s čp.: 1 – 3 , 5, 12, 15, 26 – 30 a 67 náleželi velkostatku, domy čp.: 20 a 63 jsou obecní, čp. 71 byla škola.
Vlastní jádro vsi tvořily odedávna hospodářské usedlosti, semknuté do protáhlé podkovy, na jejichž místech jsou dnes pop. č. 17, 18, 19, 21, 22, 23 a 24. Z tohoto starého útvaru obce mohlo by se souditi, že tu byla pravděpodobně již dříve slovanská osada, jinak pojmenovaná, neboť úrodné povodí řeky Cidliny bylo brzy osídleno.
Nynější jméno vsi pochází však zřejmě z doby mladší, z doby soustavné kolonisace. Za kolonisace, která trvala od konce 12. do 14. století, byly zakládány na ohromných plochách země buď vůbec nevzdělané nebo jen málo vzdělané a řídce osídlené nové obce podle lánového řádu a také staré osady byly přeměňovány na vsi lánové. Hlavní zásada lánového řádu záležela v tom, že dávky a jiné povinnosti poddaného byly stanoveny mírou břemen podle výnosové jednotky. Držitel statku byl osobně svobodný a měl půdu v dědičném nájmu za dávky peněžité a v přírodninách. Dávky se rovnaly přibližně výši nájmu a jmenovaly se roční úrok.

Selské grunty náležely do vlastnictví vrchnosti. Sedlák byl toliko dědičným nájemcem půdy. Vrchností býval i mladý vladyka, nezřídka pocházející z úřednictva nebo vojenského lidu. Za kolnónizace byl to často sám zakladatel osady neboli lokátor, jenž za vysazení nových vsí dostával za odměnu svobodný dvůr.

Milíčeves má jméno po lokátoru, který ji buď nově vysadil nebo přeměnil ze staré rodové dědiny na ves lánovou. Připojením slova ves k osobnímu jménu Milík vzniklo totiž jako v četných jiných případech jméno místní; při tom před slovo ves vkládala se měkká samohláska, která předchozí souhlásku změkčila. Milíčeves jest Milíkova ves srovnáno též Milčeves = Milkova ves (ročenka Mus. spolku v Jičíně 1933, str. 49). Slovem ves označoval se původně souhrn všech držitelů pozemků, pokud bydleli pospolu a nebyli ohrazeni.

Z pozdějších historických dokladů dá se odvoditi, že Milíčeves, tak jak byla uspořádána podle zásad lánového zřízení, veliká nebyla. Kolem nezastavené malé návsi bylo seskupeno jenom několik drobných usedlostí, a to byla celá vesnice. Ani panský dvůr nebyl velký. Do poloviny 17. st. neměl více než dva lány polí.

Lánem rozumí se jednak poddanský statek, odměřený z panské půdy a propůjčený sedlákovi za jistých podmínek, jednak také přibližná velikost gruntu podle orné země. V Milíčevsi a sousedních vesnicích Nemyčevsi a Vitiněvsi měřil lán 12 kop záhonů. Ježto na 1 kopu záhonů se silo průměrně 6 starých korců obilí, měl lán podle výsevku okrouhle 72 staročeské korce.

Až do konce 15. st., než nastalo shrnování malých statků ve velká panství, shledáváme v našem kraji všude vladycké rody sídlící ve starých tvrzích a panských domech při poplužních dvorech. Žily z poddanských důchodů a ze svého pozemkového majetku.

Milíčeves jako poddanská vesnice s malým vladyckým dvorem připomíná se poprvé r. 1325. Vládli v ní Běněc a Kunrát z Milíčevsi. V dalších letech jmenuje se tu Pešík Kedrudka a od roku 1383 Petr ze Semína. Po Vladykovi Janovi zemřelém r. 1393, ujali Milíčeveský statek bratři Petr a Michal. Ale již r. 1394 sídlil tu Vladyka Mareš ze Žernového, jinak ze Smrkovic.

R. 1419 připomíná se Jan z Ryzmburka a z Milíčevsii. Později seděl na zdejší tvrzi Vladyka Rudeš, jemuž náležel též Borek pod Troskami a nějaký majetek v Hradíšťku. Rudeš zemřel před r. 1455 a statek po něm dostal Smil ze Žlunic.

Asi do poloviny 15. st., náleželi lidé ze vsi Miličovsi ke kostelu ve Slatinkách. Ale když kostel zpustl a na tom místě dvůr jest vystavený, nemajíce se kam pochovávati, obrátili se k záduší Nemyčoveskému jakožto k nejbližšímu". Od té doby jest Milíčeves přifařená do Nemyčevsi.

Na počátku 16. st., r. 1507, byl v Miličevsi pánem Jan Litoborský z Chlumu. Nemyčevský kostel má od něho zvon z r. 1517. Od r. 1522 měl Milíčevské zboží Otmár st. z Holohlav. Litoborský směnil totiž Milíčeves s Otmárem za Jeřice. K milíčevskému statku náležela ten čas tvrz s poplužným dvorem, ves Milíčeves a díl Jičíněvsi. Po Otmárovi, jenž měl za manželku Johanku Cidlinskou ze Sluh, zdědil zboží jeho syn Vilém. Nový majitel zemřel r. 1556 a poručnicí ustanovil svou matku Johanku. Matka a sestry prodaly r. 1557 tvrz, dvůr a ves Milíčeves, vsi Žeretice a Hradížťko Mikuláši Bořkovi z Dohalic. Mikuláš Bořek žil ještě roku 1575, ale statek měl už Jan Bořek Dohalský z Dohalic, který byl též pánem na Veselí, Dohalicích a jiných statcích. Když r. 1590 zemřel, zdědil Milíčeves s Vrbicí a Hrobičanami jeho syn Bedřich Bořek ml. Dohalský, později st. řečený..

Bedřich Bořek st. Dohalský z Dohalic zúčastnil se českého povstání a po porážce českých stavů protestanských na Bílé hoře byl odsouzen ke ztrátě jedné třetiny všeho jmění. Konfiskovaný milíčevský statek – tvrz, dvůr a ves Milíčeves, ves Vrbici a dvůr a ves Hrobičany, koupil za dne 30. května 1623 za 26 513 kop míšeňských grošů (30 931 zlatých 50 kr.) císařsský generalissimus Albrecht z Valdštejna a připojil jej ke svému rozsáhlému panství frýdlantskému, jehož sídlem byl Jičín. 

Jezuité postavili nedaleko zámku u náhonu Cidliny "Vrchnostenský dominikální mlejn". Koncem roku 1806 přešel na občanské majitele. Do roku 1826 vlastnil mlýn Jan Navrátil a roku 1827 ho koupil rod Zelinků. Rodina Zelinkova zde bydlela i po druhé světové válce, kdy byl objekt již používán pouze k obytným účelům.

Od roku 1624 do roku 1779

Pod panstvím jezuitské koleje jičínské 1624 – 1779 
Milíčeves pod přímou vládou Valdštejnovou dlouho nebyla. Dnes 17. září 1624 propůjčil Valdštejn milíčevsý statek jezuitské koleji v Jičíně, kterou dne 26. května 1623 založil. V Milíčevsi tenkrát ještě žil bývalý vlastník statku Bedřich Bořek st. Dohalský rytíř z Dohalic, jenž stále doufal, že se poměry změní v jeho prospěch, ale nakonec se s Valdštejnem dohodl a dne 2. února 1626 se z Milíčevsi vystěhoval.

Jičínští Jezuité se stali skutečnými pány Milíčevsi teprve koncem roku 1627. Tehdy, dne 27. prosince, po mnohých nedorozuměních a neshodách v jednání podepsal Valdštejn osnovu nadační listiny, jak ji vypracoval a měl připravenou už od 16. října 1624 superior Valentin Korona. Kolej dostala darem milíčevské zboží, značně zvětšené o díly z panství kumberského a velišského. Z malého statku stalo se panství.

Milíčevské panství jezuitské koleje jičínské obsahovalo: Tvrz a ves Milíčeves s dvorem a vesnice Vrbici, Hrobičany s dvorem, Nemyčeves, Vitiněves, Ořešovský mlýn u Vitiněvsi, půl vesnice Popovic s dvorem, Cidlinu s dvorem. Březku, díl Zámezí s mlýnem v Dolním Zámezí, Pekloves, Doubravici, Lhotu Železnickou (Bradleckou) s mlýnem, Tešín, dvory Butoves a Jarošov a četné lesy a rybníky.

Jezuité převzali milíčevské panství s poddanými nekatolíky a první jejich snahou bylo, aby je obrátili na víru katolickou. Vzpoury pro víru, které vzpalnuly r. 1626 v Nemyčevsi a Vitiněvsi, byly rychle potlačeny.

Za Valdštejnova života bylo Jičínsko válečných hrůz ušetřeno. Jenom v listopadu r. 1631 vnikli sem Sasové. Ale potom od r. 1634 až do konce 30 leté války strádal nesmírně celý kraj. R. 1635 na milíčevské panství místo normálního podzimního a jarního osevu selského, který měl činit 2926 korců 1 věrtel, bylo oseto toliko 599 korců 1 věrtel, čili jen jedna pětina. V Milíčevsi oseli poddaní ze 110 korců jenom 27 %, v Nemyčevsi 18,5 %, ve Vitiněvsi 24 %, v Popovicích 7 %, ve Vrbici 14 %, v Hrobičanech 22 % a v podhorských vsích severní části panství byla obdělána sotva jedna pětina osevní plochy.

Za nepřátelského obsazení v r. 1639 vrátil se do Milíčevsi bývalý její vlastník Bedřich Bořek Dohalský. Za to mu propadly v prospěch královské komory i zbývající dvě třetiny jmění. Omylem byla mu zabavena také Sběr, která mu nenáležela.

R. 1640 bylo podle Bohuslava Balbína tak zle, že se lidé museli samo do pluhů zapřahati, aby mohli zorati pole, neboť dobytek byl vojskem odveden.

Ale ani potom nebylo lépe. R. 1643 následoval opětný švédský vpád, pak nájezdy Švédů z Grabštejna a z Hrubé Skály na panství milíčevské a starohradské v letech 1645 a 1646 a nový vpád v posledním roce války r. 1648.

Milíčevské panství bylo ke konci 30leté války krutě postiženo. Šest let po míru vestfálském a čtyři léta od doby, kdy poslední švédské posádky opustily zpustošené a ožebračené království, bylo na panství z 814 kop 41 záhonů selských polí ještě 165 kop záhonů bez hospodářů, t. j. celá pětina polí, která ležela ladem. Z toho více než polovina – 88 kop záhonů (528 korců) – připadala na Nemyčeves. V Milíčevsi samotné opuštěných a vypálených gruntů už nebylo.

Jak těžkými ranami byla zasažena milíčeveská vrchnost, vidno již z toho, že r. 1655, když rektor Michael Tomasfi nastupoval na úřad po svém předchůdci Tobiášovi Michaelisovi, bylo v kolejní pokladně jen 17 krejcarů.

Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu dne 25. února 1634 byly všechny valdštejnské statky zabaveny královskou komorou. Jesuité se octli v nejistotě, budou-li Valdštejnova nadání císařem Ferdinandem II. potvrzena, ježto vévoda zemřel v odboji proti svému pánu a nepostaral se dříve o to, aby zakládací listina byla vložena do zemských desk. Císař, nekladný pokládaje vše, co mělo svůj původ v památce Valdštejnově, nejvyšším rozhodnutím ze dne 30. prosince 1634 nepotvrdil nadání Valdštejnových, nýbrž přijal pouze prozatím jičínskou kolej se seminářem ve svou ochranu a nařídil, aby byl sepsán nový nadační list. Potvrzení jičínské koleje stalo se až za Ferdinanda III. listinou, danou v Řezně dne 24. února 1654, a bylo přijato jesuity s velkým povděkem, neboť nadání bylo potvrzeno příznivěji, než stanovila listina Valdštejnova, jelikož v ní byly vynechány výhrady, které si byl původní zakladatel vymínil, na př. pokud šlo o právo honební a dolovací, soudnictví a p. Později byla zakládací listina znovu potvrzena císařem Karlem VI. dne 26. února 1734 a císařovnou Marií Terezií dne 29. května 1747.

Obytný dům i mlýnice byly v rámci jedné stavby oddělené. Úpravy Cidliny v letech 1987 – 1989 a rozbourání stavidla v Nemyčevsi porušily náhon k mlýnu. Zůstala zachována pouze část, díky stavidlu, které se nachází až za mlýnem a je průtočná 

1654 prvních 17 baráčníků

Když byl sděláván první soupis selské půdy, t. zv. berní rolla z r. 1654, měla Milíčeves 17 usedlých. Posle sociálního rozvrstvení byli to sedláci, chalupníci a zahradníci, t. j. baráčníci jednak s kouskem pole, jednak bez polí.

Sedláci byli: Adam Karpaš, Šimon Bošinský, Jan Mlejnek a Petr Novosad. Každý z nich měl po 6 kopách záhonů orné země. Ze 4 chalupníků měl Martin Pražák 3 kopy záhonů, Jan Novotný, Martin Vobešlo a Jan Myslivec měli po 1 kopě.

Ze 4 baráčníků s polnostmi měli Jakub Truhlářů a Jan Záveský po 55 záhonech, Jan Bednářů měl 24 záhony a Mikuláš Tkadlec 20 záhonů.

Zbývající usedlí byli bezzemci. Bylo jich 5: Martin Vobešlo, Václav Plocek, Jan Kovářů, Mikuláš Pekař a Petr Pentlíkář.

Úhrnem byly ve vsi 32 kopy, 34 záhony poddanských polí, t. j. přibližně 195 starých českých korců, které byly o 1% menší než korec pozdější jakožto půl rakouského jitra.

Adam Karpaš sil na zimu 12 korců, na jaře 9 korců. Choval 4 koně, 3 krávy, 4 ks jalové, 5 ovcí a 3 vepře.

Karpaš koupil si tento půllánový grunt dne 18. února 1648 za 250 kop míš. od Jana Svrabka. R. 1677, dne 7. března, postoupil jej synovi Janu Karpašovi v ceně 400 kop míš. Po smrti Jana Karpaše převzal usedlost Petr Vystrčko. V příslušném zápise jest o tom poznamenáno: "Petr Vystrčko léta Páně 1698, dne 29. Novembris, přiženíce se k Mandaleně, vdově po nebožtíkovi Janovi Karpašovi, kteráž ho za plnomocného hospodáře do statku přijala, ujal ten grunt za sumu 250 kop. míš." Tato usedlost v 1. pol 18. století zanikla.

Šimon Bošinský sil na zimu 12 korců, na jaře jen 2 korce. Měl 3 koně, 1 krávu a 4 kusy jalové.

Do půllánu, který náležel před tím Kožíškovi, se Bošinský přiženil. Ve staré gruntovní knize se totiž "léta 1653, dne 27. Martii, znamená, že Dorota, vdova Kožíšková, smlouvami svatebními do téhož gruntu přijala Šimona Bošinskýho, manžela svého, s tímto doložením: že, co má nápadníkům aneb dlužníků na tom gruntě dopláceti, to aby on sám vypraviti hleděl, což on tak chce učiniti". Po 12 letech "léta Páně 1665 byla prošacována živnost Šimona Bošinskýho za sumu 150 kop míš. Václavovi Vodvářkovi" a po Vodvářkově smrti koupil grunt dne 8. června 1677 Martin Honzák. Trhová cena činila 150 kop míš. Honzák měl do té doby chalupu kdysi Jana Myslivce s 1 kopou záhonů. Další vlastnická změna nastala r. 1687. Tohoto roku "dne 26. Juli ujal grunt po nebožtíkovi Martinovi Honzákovi zůstalý, za sumu 150 kop míš. Jan Novotný". Od Novotného jej pak koupil dne 14. června 1696 za stejnou cenu Zachariáš Pád. "Léta 1699, dne 2. Decembris, se znamená, že milostivá vrchnost nákladem důchodním Zachariášovi Pádovi domovní stavení vnově vyzdvihnouti ráčila a dle prošacování práva konšelského týž stavení prošacováno za 93 kopy 7 grošů 5 denárů". Dnes je na tom místě čp. 22 B. Kaluhové.

Další půlláník Jan Mlejnek osíval na podzim 13 korců, na jaře 9 korců. Měl 3 koně k tahu, 2 krávy, 4 ks jalové a 3 vepře.

Před Janem Mlejnkem byl tu Jan Mareš. Jan Mlejnek "ujal a koupil podle jisté vůle Jeho Milosti Pána léta 1637, dne 13.Februarii, živnost od Jana Marše z Miličovsi se vším k tý živnosti náležitým příslušenstvím za sumu 250 kop míš". Po Janu Mlejnkovi převzal usedlost syn Mikuláš Mlejnek. Stalo se tak r. 1676, dne 11. března, kdy "Anna Mlejnková, vdova, před poctivým právem přiznání jest učinila, že živnost svou, po svým manželu jí zanechanou, dobrovolně pouští synu svému Mikulášovi Mlejnkovi za 250 kop míš". Mlejnkův rod hospodařil na tomto půlláně ještě ve 2. polovině předešlého století. Nyní je to čp. 19 J. Holcové.

Poslední půlláník Petr Novosad osíval na podzim 13 korců, na jaře 11 korců. K tahu měl 2 koně, pro chov 2 krávy, 3 kusy jalové a 3 vepře.

Na této usedlosti známe jako nejstaršího hospodáře Jana Morávka a po něm Jiřího Novosada. Po Jiřím Novosadovi byl tu jeho syn Petr Novosad, psaný Novosád, který převzal usedlost dne 12. února 1651 "od Kateřiny, macechy a Jana, bratra, za sumu 200 kop míš". Po smrtiPetra Novosada, dne 29. června 1674 koupil tento grunt za 190 kop míš. nový hospodář Václav Brabec. Po dalších 7 letech, "léta 1681, dne 20 Martii, ujal tu živnost s povolením, Její Milost vrchnosti, Václav Babák". Také tato usedlost byla později zrušena.

Ze 4 chalupnických gruntů byla největší chalupa Martina Pražáka se 3 kopami záhonů orné půdy. Pražák osíval na podzim 5 korců, 2 věrtele, na jaře 2 korce a 3 věrtele. Měl 2 koně, 1 krávu a 1 jalovici.

Pražák koupil tuto chalupu dne 6. února 1650 od Jana Vodvářky za 180 kop míš. a dal ji dne 10. prosince 1659 věnem dceři, provdané za Matěje Procházku. Cena činila 185 kop míš. Po Procházkovi hospodařil tu Kašpar Štěpán. Dovídáme se o tom z dalšího knihovního zápisu, který zní: "Léta 1670, dne 16. Novembris, Kašpar Štěpánův pojavše sobě za manželku Mandalenu, pozůstalou vdovu po nebožtíkovi Matějovi Procházkovi, ujal ten grunt za sumu 185 kop míš." Štěpán postoupil chalupu dne 12. května 1697 svému zeti Janu Bartoňovi za 185 kop míš. Na místě této chalupy jest nyní čp. 18 J. Rejhy a tato usedlost jest v Rejhově rodu od r. 1744.

Ostatní 3 chalupy byly jednokopové.

Jan Novotný, v pozemkových knihách jmenovaná Novodád, sil jenom na podzim 3 korce. Choval 1 krávu, 1 kus jalový a 1 vepře.

Po Novotném-Novosadovi byli v této usedlosti do r. 1752 Morávkové. Prvním hospodářem z tohoto rodu byl tu zeť Novotného Matěj Morávek. Postup s tchána na zetě byl zapsán takto: "Léta Páně 1654 na den památný Sv. Tří Králův koupil chalupu ve vsi Milíčovsi od Jana Novosáda, jakožto tchána svého, Matěj Morávek za 40 kop míš". Dále jest pak poznamenáno: "Po shoření té chalupy jest mu vnově nákladem milostivé vrchnosti stavení vyzdviženo, kteréž jest dne 14. Octobris 1687 léta právem konšelským prošacováno za sumu 30 kop míš." Po smrti Matěje Morávka držela chalupu vdova Magdalena Morávková a r. 1697, dne 12. ledna, převzal ji od matky za 50 kop míš. syn Václav Morávek. Dnes je to čp. 17 Aloise Hány.

Další chalupník Martin Obešlo nebo Vobešlo byl řezník. Na zimu sil 3 korce, na jaře 1 korec a ě věrtele. Měl 3 krávy a 3 vepře.

Po Martinu Obešlovi převzal chalupu r 1657 syn Václav Obešlo za 40 kop míš. Podle následujícího knihovního zápisu "léta 1677, dne 14. Januarii, prošacována byla chalupa po nebožtíkovi Václavovi Obešlovi ve vsi Milíčovsi Martinovi Karpíškovi za sumu 50 kop míš". Nyní je to čp. 21 Josefa Podzimka.

Poslední z chalupníků Jan Myslivec sil na podzim 2 korce 2 věrtele, na jaře 1 korec 2 věrtele. Choval 2 krávy, 3 kusy jalové a 3 vepře. Jan Myslivec byl panským myslivcem a jmenoval se vlastně Jan Smrkovský.

Myslivcova chalupa náležela dříve Jindřichu Bambovi. Tento Bamba míval v Nemyčevsi půllán čp. , který byl ve leté válce vypálen. "Jan Smrkovský neb myslivec ujal živnost od Jindřicha Bamby léta Páně 1651, dne 24. Januarii, za sumu 50 kop míš". Potom přešla tato chalupa na Myslivcova zetě. Podle zápisu ze dne 17. prosince 1663 "Jan Franěk ukoupil tu chalupu od Jana Smrkovského, tchána svého, za sumu 50 kop míš." Franěk prodal chalupu již dne 15. prosince 1670 za 50 kop míš. Martinu Honzákovi. Nový hospodář byl nucen prodati svou usedlost vrchnosti. V zápise "o trhu té chalupy k ruce Jeho Milosti Pána" jest uvedeno: "Léta 1677 se znamená, že tuto chalupu Jeho Milost Jan Peter Rector od Martina Honzáka se vším k ní od starodávna přináležející příslušenstvím pro nový pivovar, která tak na překážce stála, ujati ráčil za sumu 50 kop mís." Chalupa zanikla a Honzák se zakoupil téhož roku v dnešním čp. 22.

Ze 4 baráčníků s polnostmi měli Jakub Truhlářů a Jan Záveský po 55 záhonech, Jan Bednářů měl 24 záhony a Mikuláš Tkadlec 20 záhonů.

Jan Truhlářů, truhlář, sil na zimu 1 korec 1 věrtel, na jaře 2 věrtele. Z dobytka choval jenom 1 krávu.

Po Truhlářovi hospodařil na baráku Martin Vániš, který býval před tím v dnešním čp. 24.

Milíčeves po zrušení jezuitského řádu - c.k. Studijní fond, Vratislavové z Netolic, Althannové a Wrinstové

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 přechází Milíčevské panství pod Vídeňský Studijní fond. Správce panství sídlil v bývalém jezuitském letním sídle. Diky rozsáhlému c.k. dotazníku uloženém ve videňském archivu máme detailní přehled o činnosti panství v letech 1793 až 1802.

V této době k Milíčevesi stále náleželi další obce jmenovitě Hrobičany, Sběř, Vlhošť, Žeretice, Stříbrnice, Hradišťko, Vrbice, Butoves, Tuř s částí Kacákovy Lhoty, Nemyčeves horní a dolní, Vitíněves, Popovice, Jičínský dvůr Jarošov, Valdice, Sedličky, Cidlina, Pekloves, Doubravice, Bradlecká Lhota 

Milíčeves v 19. století -Vratislavové z Netolic, Althannové a Wrinstové

Milíčeves získali od Videňského Studijního fondu v roce 1835 Vratislavové z Netolic a už za 6 let ji prodávají. Novými vlastníky se stávají Althannové rakouský šlechthtický rod, který na Moravně vlastnil mimo jiné Vranov nad Dyjí. Do Milíčevse se přistěhoval nový majitel hrabě Michael Karel Althann (1801–1881) a ihned začal přestavovat bývalou rezidenci jičínských jezuitů na zámek. Michael Karel také přistavěl nové pivovarské sklepy, které propojil s pivovarem. Mezi jeho další stavby v Milíčevsi patří nové konírny dnes čp. 3 a také nový areál 3 hospodářských budov Ratejnu kravskou na ustájení dobytka, při silnici z Milíčevse na Nemyčeves. Rodina Althanů v Milíčevsi pobývala, dokonce se zde narodil i Michael Robert z Althannu. V roce 1871 velkostatek přešel do majetku Robertovy sestry Marie Karolíny, provdané za hraběte Maxmiliána Vrintse. Althannové vlastnili Milíčeves zhruba 30 let a jejich působení s výrazně odrazilo na podobě jádra dnešní obce.

Původní podoba obce a pozdější odklonění toku Cidliny

Na vyobrazených plánech obce je patrný její rozvoj a stavební vývoj.